CHKO České středohoří

České středohoří je stejně jako Krušné hory, součástí Krušnohorské subprovincie.

V CHKO České středohoří je v součsné době celkem 39 přírodních památek a rezervací, z nichž několik zde popisujeme podrobněji .

Výjimečné postavení Českého středohoří si většina domácích obyvatel ani dostatečně neuvědomuje a je to škoda.

České středohoří jako významná část Krušnohorské soustavy v sev. Čechách v délce asi 75 km šířce zhruba 25 km svým tvarem protáhlým od JZ k SV kopíruje hlubokou příkopovou propadlinu – dnešní podkrušnohorské hnědouhelné pánve.

Ta vznikla až během třetihorních horotvorných pochodů, neboť předtím, v křídové době, se v celých sev. Čechách prostírala pánev mělkého moře, kde se ukládala mocná souvrství zejména pískovců a slínovců. Horotvorné pochody související s vyvrásněním Alp a Karpat počátkem třetihor se projevily i v Čechách. Pod Krušnými horami pronikalo podél hlubokých zlomů v zemské kůře žhavé magma, které ztuhlo ještě pod povrchem.

Jen ojediněle došlo k malým sopečným výbuchům, jejichž doklady se dochovaly např. v PP Kamenná slunce u Hnojnic (viz str. 67). Koncem třetihor a ve čtvrtohorách se utuhlá tělesa v podobě kup a homolí vlivem eroze a denudace dostala na světlo. Snad nejlépe to můžeme pozorovat sev. okolí Loun, kde např. Raná, Oblík, Srdov a Brník jsou přímo školní ukázkou vypreparovaných sopečných těles a tedy i typického vulkanického reliéfu. V ledových dobách docházelo na obnažených vulkanických tělesech k mrazovému zvětrávání – vznikaly mrazové sruby a pod nimi rozsáhlá suťová pole zvaná zde droliny, např. na Plešivci (str. 72), na Ostrém, na Lešenském vrchu atd.

Krajinu však neformovaly jen „podzemní síly“, ale i klíma a voda. Vodní toky tu vytvářely hluboká údolí, mohutné skalnaté rokle, úzké soutěsky, popř. i s drobnými vodopády, dnes po většinu roku bezvodými.

Jedinečnost a pestrost krajinného reliéfu však není jedinou atraktivitou tohoto území. České středohoří je totiž patrně botanicky nejbohatším územím v Česku. Je rozděleno průlomem Labe, tzv. Českou bránou (viz str. 67) na dvě části. Na V se rozkládá rozlehlejší Verneřické středohoří (nejvyšší Sedlo 726 m) a na Z asi o polovinu menší Milešovské středohoří, zato s nejvyšším vrcholem Milešovkou (837 m) a řadou výrazných kup a homolí, o kterých se stále ještě značná část návštěvníků mylně domnívá, že jde o sopky pravé. Nejde, protože samy nikdy nesoptily! Nezachovaly se také žádné krátery, pouze ojedinělé výplně sopečných komínů.

Různorodost geologické stavby, rozmanitost reliéfu, ale i vegetace, početnost a pestrost druhů rostlin a živočichů byly pádným důvodem k postupnému vyhlašování většího počtu maloplošných chráněných území a následně v r. 1976 ke zřízení CHKO České středohoří o rozloze 107 000 ha.

Protože leží v deštném stínu pohraničních hor, je spolu s Žateckou pánví, nejteplejší a nejsušší oblastí v Česku. Svoji polohou – od S chráněnou a k J otevřenou – se stalo prostorem, kam se stěhovaly v ledových dobách četné alpinské a severské druhy a v dobách meziledových a poledových zase druhy jižní, východní a atlantské. Výhřevný a výživný podklad mladých sopečných hornin spolu s teplým a suchým podnebím zde podmínil i výskyt lesostepních i stepních druhů. Z nejznámějších jsou to např. koniklec luční i otevřený, divizna brunátná, hlaváček jarní, kavyly, tařice skalní, hvozdík sivý, hvězdnice alpská aj. Oblast se tak stala skutečnou křižovatkou rostlin i živočichů a jedním z přírodovědecky nejpestřejších území Česka.

Nejteplejší a nejsušší je okolí Loun, kde jsou pěkné kavylové stepi (např. Oblík, Raná aj.), místy také porosty dubu šipáku. V Milešovském středohoří převládají doubravy nebo dubohabrové háje, na sev. a sv. svazích ve vyšších polohách bučiny, pokud nebyly nahrazeny umělými smrčinami. Verneřické středohoří s vlhčím a chladnějším klimatem je porostlé zčásti bučinami, zčásti suťovými porosty s klenem, na JZ pak doubravami. Zbytky teplomilné květeny nacházíme na již. a jz. svazích a sutích. Významné jsou i luční enklávy s výskytem upolínu nejvyššího, v potočních nivách je místy hojná bledule jarní. Z území CHKO se uvádí 17 druhů rostlin kriticky ohrožených, 44 druhů silně ohrožených a 44 druhů ohrožených.

Z nápadnějších jsou to např. koniklec otevřený, včelník rakouský, kapradinka skalní, kavyly, vstavačovité.

Obdobné jako rostliny jsou na území CHKO sledováni i živočichové. Prozkoumanost fauny je však mnohem menší než u rostlin. Je to ostatně celosvětový, ale zcela pochopitelný problém. Živočichů je totiž všude neskonale více a jejich odchyt či pozorování jsou nesmírně obtížné. Proto zde pomineme, byť mnohdy i velmi zajímavé, druhy bezobratlých.

Mezi obratlovci je zajímavý výskyt mihule potoční (Lampetra planeri) ve Valteřickém potoce. V Ploučnici žije 20 druhů ryb, potoky – kromě pstruhových – jsou vesměs bez rybí osádky.

Postupně se pomalu zlepšují počty obojživelníků, např. čolků a mloka skvrnitého. Slabší jsou stavy četných druhů žab, s výjimkou ropuchy obecné nebo ropuchy zelené a skokana hnědého. Z plazů se vyskytuje v PR Sluneční stráň pod Vysokým Ostrým (587 m) ještěrka živorodá a v údolí Labe na několika místech i ještěrka zelená.

Velmi bohaté je ptactvo. Hnízdí zde 6 druhů sov včetně výra velkého a mnoha dravců. Na pravidelném tahu se objevuje orlovec říční, v PP Nebočadský luh se v posledních letech objevuje zimní kolonie kormoránů velkých, z křovin zaznívá zjara tlukot slavíků, ve vrbinách zavěšuje své hnízdo moudivláček lužní.

Ze savců zde bylo zjištěno dokonce 14 druhů letounů (netopýrů a vrápenců), 8 druhů kunovitých šelem, na Bobřím potoce vzácná vydra říční; po Labi se k nám pomalu stěhuje bobr evropský.

Celkem se z území CHKO uvádí 39 druhů živočichů kriticky ohrožených, 66 silně ohrožených a 61 ohrožených.

České středohoří je naším nejméně zalesněným pohořím – pouhých 28 % z rozlohy celé CHKO. Nejrozšířenější jsou dubové porosty, avšak ve vyšších polohách převládají lesy smrkové, které tu lidé vysadili i na nevhodných stanovištích. Část svahů a vrcholky hor zaujímají lesy bukové, na balvanitém terénu a na sutích jasany a kleny. V nižších polohách převládají dubohabrové háje, vzácnější jsou šipákové doubravy.

České středohoří bylo odedávna známé jako ráj ovocnářů. Litoměřicko bylo proslulé výbornými meruňkami, na svazích Lovoše se dařilo broskvoním. Od 90. let 20. stol. však postupně mizí extenzívní sady; místy je nahradily oplocené areály s keřovitými odrůdami, někde nově založené vinice. V současnosti však ubývá venkovského obyvatelstva, které by o krajinu lépe pečovalo.

České středohoří však není jen příroda! Je to též historie, která se připomíná na mnoha místech. Vystřídaly se zde četné kultury – od únětické (2000-1500 př. n. l.) přes lužickou až ke knovízské (13. až 8. stol. př. n. l.). Byli zde i Keltové, v 6. stol. sem pronikly slovanské kmeny. A ještě později zde byly zakládány kláštery, hrady, zámky a města. Z nejmladší doby, takřka ze současnosti, se zachovaly i krásné lidové chalupy, hrázděné nebo roubené, které jsou dnes využívány hlavně k rekreaci.

Turistický ruch má v Českém středohoří od ostatních našich pohoří poněkud odlišný charakter. Na rozdíl např. od táhlých hřebenů Krušných hor, Krkonoš, Orlických hor aj. zde nelze podnikat klasické „hřebenovky“ a na každý sopečný kužel se musí turista vyšplhat s větší či menší námahou, aby mohl vychutnat neopakovatelné výhledy a rozhledy – tu z Košťálova u Třebenic, tu z Kalvárie v České bráně, tu z Vysokého Ostrého nad Střelivem, z rozhledny na Varhošti, z bezlesé Rané, z Oblíku a z mnoha jiných.

V důsledku třetihorní sopečné činnosti je krajina Českého středohoří ojedinělá i v evropském měřítku a lze ji přirovnat jen k sopečným tvarům ve francouzském kraji Auvergne nebo v německém pohoří Eifel. (Slovenská sopečná pohoří jsou méně rozsáhlá.)

Zdá se, že výjimečné postavení Českého středohoří si většina domácích obyvatel ani dostatečně neuvědomuje, a je to jistě škoda. Jde o rozlehlou oblast turisticky nesmírně vděčnou a tomu také odpovídá rozvinutá síť značených turistických tras. Milovníkům naučných stezek nechť poslouží alespoň jejich stručný přehled:

NS Lovoš vychází od kapličky v Malých Žernosekách. Je 9 km dlouhá, má 11 zastávek
a končí na parkovišti v Lovosicích.

NS Boreč je okružní, vychází od kaple v obci Režný Újezd a tam i končí. Je dlouhá 3 km a má 9 zastávek.

NS Pod Vysokým Ostrým vychází od parkoviště u hradu Střekova, stoupá na upravenou vyhlídku na vrcholu Vysokého Ostrého (587 m n. m.) a schází kolem Malého Ostrého Průčelskou roklí do obce Brná k zast. busu MHD Ústí n. L. Je dlouhá 6 km a měla 16 zastávek. V současnosti je její druhá polovina neudržovaná, a proto je vhodnější návrat z Vysokého Ostrého zpět do Střekova.