Na divokém kořeni – k osidlování Krušných hor

Teprve ve 20. století, po několika náhodných nálezech předmětů datovaných do mladší doby kamenné, se horní Krušnohoří stalo předmětem zájmu odborníků na prehistorii. Buližníková sekyrka objevená v roce 1919 v Aue, podobný nález ve východním Krušnohoří v Dippoldiswalde a sekyrka z pazourku nalezená u obce Pohla umožňují usuzovat, že tudy minimálně procházely skupiny lidí, a zpochybnit tak neprůchodnost lesů na hřebeni Krušných hor. V roce 1996 bylo při průzkumech Saského zemského úřadu pro archeologii v oblasti Sauschwemme u Johanngeorgenstadtu objeveno rýžoviště cínu z doby bronzové.

Splynutím obyvatel z doby bronzové s přistěhovalými germánskými Suebeny vznikl kmen Hermundurů, ze kterých vzešli Durynkové, k jejichž říši pak po staletí patřila oblast na středním toku Labe. Poté, co východosálští Germáni toto území v 6. století opustili, se sem přistěhovali slovanští Srbové z prostoru dnešních Čech, kteří se později rozptýlili mezi německým obyvatelstvem. O srbském vlivu svědčí dodnes kromě příjmení a místních jmen rovněž formy vesnic a tvary pozemků typické pro slovanské osídlení.

Hospodářská činnost, společenské uspořádání a kulturní rozvoj jsou kromě schopností člověka závislé také na hmotných statcích, které nabízí země. Rozhodující vliv měla kvalita půdy, protože zemědělství – a je lhostejno, jestli jako hlavní zdroj obživy, nebo jako odvětví doprovázející hornictví – bylo existenčním základem každého osídlení. Dalším faktorem ovlivňujícím osidlování byly klimatické podmínky, které byly velmi nehostinné: průměrná roční teplota na hřebeni Krušných hor dosahuje 4 °C a srážky jsou zde vyšší než 1 000 mm za rok. Tažením krále Jindřicha I. proti Slovanům začala v roce 928 německá expanze, která vedla k založení Míšeňského markrabství. Po sto letech válečných sporů a změn vládců udělil Jindřich IV. v roce 1089 Markrabství míšeňské v léno Jindřichu z Eilenburgu z rodu Wettinů. Hospodářská kolonizace tohoto území začala začátkem 12. století selským osídlením ze staroněmeckého prostoru. Od roku 1150 se sem mohlo přistěhovat kolem 200 000 lidí a bylo založeno na 4 000 nových vesnic.

Selská kolonizace byla účinné podporována zakládáním četných klášterů, které působily i jako kulturní instance. Cisterciáci usídlení v klášterech vAltzelle (1175), Oseku (asi 1196-1197) a Grunhainu (1235) přinesli efektivitu své panevropské centrální správy i do krušnohorského regionu.

První nálezy stříbra v Markrabství míšeňském v roce 1168 u Christiansdorfu (pozdějšího Freibergu) ovlivnily na staletí hospodářský, politický a kulturní rozvoj wettinského území. Stříbrná horečka dala silný impulz k zakládání nových sídlišť a podmínila formování předprůmyslové krajiny s velkými, hustě osídlenými horními městy, jako jsou Schneeberg (1481), Annaberg (1496), Jáchymov (1516) nebo Marienberg (1521).

Během třicetileté války a po ní se z Čech vystěhovaly tisíce protestantských věřících, kteří se často usazovali v blízkosti hranice, což dokládají tzv. exulantská města. Kromě města Johanngeorgenstadt, založeného v roce 1654, vznikly tímto pozdním osídlením například i obce Neuwernsdorf, Sächsisch-Zinnwald a Hammer-Unterwiesenthal nebo Markneukirchen ve Vogtlandu.

V řadě významných událostí v historii osidlování Krušných hor hrají významnou roli také násilné vystěhování německé menšiny z Československa a intenzivní těžba uranu po druhé světové válce. Tyto časově částečně se překrývající události vyvolaly enormní pohyby obyvatelstva, které do regionu přivedly statisíce lidí, z nichž mnozí zde našli svůj nový trvalý domov.

Mnohé prvky naší krajiny jsou ovlivněny dřívějšími epochami osidlování. Ty částečně určují i náš dnešní běžný život, aniž bychom často znali příčiny, které změnily poměry mezi úhorem, lesem, polem, sídelními útvary, výrobními plochami či dopravní infrastrukturou.