Plán na sobotní odpoledne byl bohulibý. Sluníčko navíc po několika dnech nabídlo svou náruč, tu pravou, hřejivou tvář. Plán byl tedy prostinký.
Pošlapat si na kole po Krušných horách, povětšinou v terénu, kde nepotkám ani živáčka, s cílem navštívit přenádherný kostel v Kalku, kde probíhala jak výstava, tak svatováclavský koncert vokálně – instrumentálního souboru.
Tvor pozemský míní, duše mění. Odešla mi prostě duše, rezervní byla – v tom problém nebyl, ale příčinou byl i prasklý plášť, což už vlastně bylo neřešitelné.
Proto pěšmo po lesních cestách k nejbližší civilizaci a díky dnešním vymoženostem mobilně poprosit bývalou přítelkyni Jíťu jestli by si pro mne nepřijela. I když se naše cesty před pár lety rozdělily, skvělá to kamarádka.
Ještě, že jsem ji poznal. Přijela a pomohla. Díky Jíťo.
Takže kostel Sv. Václava z Kalku jsem si jen z dálky prohlížel a interně bohužel nenavštívil.
Následujícího dne jsem si neodpustil návštěvu kostela Sv. Václava, tentokráte však ve Výsluní.