Bylo to taková pomalá evoluce, žádná revoluce. Prostě dlouhodobý a samovolný proces.
O Krušných horách jsem neměl ani potuchy, snad jen z vyprávění se doslechl, že kdesi na „konci světa“ existují hory, které mají k horám navíc strašně daleko. Součástí každých hor jsou totiž lesy a právě v tomto pohoří prý žádné lesy či vlastně stromy neobjevíme. Prý jenom jakési pahýly.
Pak jsem zjistil, že za svým domovem, už pouhých pár set metrů začíná ten „konec světa“.
A od té doby jsem pomaloučku, polehoučku začal „Krušnohorky myslet, žít a snít“.