Jarní očekávání

Toto trvalo. Vlastně půl roku. Nejvyšší místa hor opouští poslední sníh podle svitu sluníčka a stínu porostů, v zákrytech potůčků zbývá sněhu jen tam, kde v noci chlad z vody sníh zamrazí a paprsky během dne nestačí. Už i ta rašeliniště to vzdávají. Těší se až v nich rozkvetou úžasně fialové vřesy .

I když letošní zima nebyla nějak extrémně sněžná, zarylo se do paměti jedno úžasné několikadenní běžkování po západním Krušnohoří.

Každý rok je to jiné, vloni se dalo běžkovat do začátku března, letos dokonce až do prvních dubnových dnů.

Zimní čas se naplnil, přáním je vyměnit běžky za kolo. Je chuť strčit běžky do futrálu a zjistit zjara, že roky a kila přibývají. Kolo je skvělý lakmusový papírek naší výkonnosti. Jsme asi z podstaty masochisté, když se těšíme na každé nové jaro abychom zjistili, že už to není co rok předtím. Délka šlapání na kole se zmenšuje, vzdálenost tlačení kola se prodlužuje. Kadence šlapání stejně jako poměr převodů se zmenšuje.

A přichází jaro plné života, vůní, barev. Plné titěrného hmyzu, komáři začnou ďobat, klíšťata nasávat. Oči pálit a na patře začne svědit. Děkuji sennná rýmo. Prostě masochista se vším všudy.

A přesto po té dlouhé, krušnohorské zimě je jaro něco úžasného.

Zatímco na horách se povalují zbytky sněhu, na krušnohorských rybníčcích se na nás culí kuňkalky, žlutou nás obklopují pampelišky, trsy narcisek, či vzácné koniklece.

Ťuťu Ňuňu krušnohorský nám připomene plyšové hračky z dětství. V Podkrušnohoří, v parku kláštereckého zámku, pokud máme štěstí, objevíme kvetoucí magnolii. Všude vnímáme rozházené bílé korálky kvetoucích stromů na zeleném pozadí. I masochista se rád pokochá.

A i ta jediná, samotinká narciska ví, že při jaru má šanci vybojovat si své právo na život.