Vrchovištní rašeliniště je úžasný svět sám pro sebe. V každém ročním období.
V zimě když je pokryje sníh můžeme je s pokorou navštívit na běžkách v průsecích klečí po trasách, které jsme zdědili v pamětích od těch dříve narozených.
Z jara když jsou nasáklé jak houby právě díky tomu, že jsou charakterizovány nepropustným podložím a při odcházejícím jaru nastupují koberce bavlnovníku krušnorského.
Z léta, když suchopýr vystřídají tepichy vřesu . Mezi tím spousta borůvek, brusinek. Daří se zde i vzácné klikvě bahenní. Při troše štěstí objevíme i masožravou rosnatku okrouhlistou.
Na podzim když vše dostává barvu plnou abstrakce díky ostříci. Neopakovatelnou návštěvou pro mne byl jeden pozdní podzimní den, kdy sníh zatím do rašelinišť nedorazil, mráz už ale uměl umně poštípat. Tudíž vše zmrzlo, takto se pohybovat po rašeliništích byl neskutečný zážitek.
Jako memento můžeme vnímat zbytky odumřelých pahýlů v okrajových částech rašelinišť, na kterých je dodnes patrno imisní zatížení Krušných hor v 70. až 90. letech.
Mám sen, vidět na vlastní objektiv tetřívka.