“Grigri stále mám, vyzvedneš si ji v Praze, nebo ji chceš poslat na dobírku? A nebo odkaď jsi?”, přišla mi vzápětí odpověď. Vlastník důmyslného jistítka jede v sobotu na kola na Cínovec a chce dorazit na Horu Sv. Kateřiny, což je od nás cca 60 km severně. Jelikož tato místa úplně neznám, nadšeně souhlasím, že si pro zásilku dojedu na zmíněnou horu a cestu pojmu jako výletní.

 V den “D” vyrážím společně s taťkou na road výlet s cílem poznat nová místa, načerpat krušnohorskou atmosféru a převzít ten malý modrý zázrak, díky kterému se na naší Yetti-střeše budu připadat alespoň trochu bezpečně.

 

Nechávám taťku řídit, jedeme přes Německo na Horu Sv. Šebestiána, jakmile mi naběhne český signál, koukám do mapy, které místo při naší cestě probádáme jako první. Náhle volá Karel, že jsou rychlejší než čekali a že už sjíždí z Kateřiny do Německa, jestli bych si pro to mohla přijet do Olbernhau. Nemám s tím problém, jenže: “kudy se tam dostaneme?”. Ocitli jsme se v krušnohorském ráji, který nepřijímá žádného z mobilních operátorů. Ano, spoléhat pouze na smartpohony není správné, ale hold auto-atlas byl zrovna tam, kde jsme nebyli my. Vracíme se tedy asi 5 km zpět, než se mi načetly mapy.cz, podle kterých jsme už věděli kudy. Cesta podél hraniční řeky mezi skálami mě opravdu nadchla, rozhodně si musím projet cyklotrasu která podle ní taky vede a ráda bych si i na nějakou skálu vylezla. Nikdy jsem v těchto místech nebyla ale byla jsem pyšná, že patří do Krušných hor, tam kam patřím i já. Kostel v Olbernhau, u kterého jsme se měli potkat, jsme našli bez problému, cyklo výprava tam na nás už čekala a zásilku mi předala. Všechny nás překvapilo, že přestože byla sobota a hezké počasí, ve městě nebylo živáčka. Přesto mě městečko nadchlo. Připadala jsem si, že jsem v nějakém italském alpském městečku, kde zrovna drží siestu.

 Vracíme se zpět do českého Kalku, kde žádného operátora nenajdeš, najdeš tam však krásný kostel na krásném místě. Dáváme oběd v místní hospodě, která pamatuje ledacos. Nejdříve se bojíme paní výčepní, která nadšení z dalších hostů moc neprojevuje, potom ležícího vlčáka. Obojího zbytečně, vlčák nekousal a paní taky ne =D nakonec se i usmála. No asi měla po cyklisticko-zájezdovém “přepadení” všeho plné kecky, čemuž se nedivím. Dáváme kuřízek s hranolkama, taťka to zapije litrem piva já trojkou tonicu a jedeme zpět. Nemusím parťáka moc přesvědčovat, že se zastavíme u jednoho vodopádu, který je hned u silnice (myslela jsem si). Alespoň si projdeme i ty rašeliniště a poznáme kus Krušnohorské Sibiřě (pro mě nový poznatek, že tu něco takového máme).

Po prvním ušlém kilometru mi je pokládána otázka, jak to tedy má být vlastně daleko. Odpovídám, že maximálně 3 km. Taťka s mými dobrodružnými záměry moc nepočítal a na výlet se vydal v džínách a sandálích, ve kterých mu po pár metrech chůze praskla podrážka, přesto chtěl pokračovat. Po třech kilometrech se dostáváme na červenou, od které to k tomu vodopádu musí být už jen kousek. “Hele tak já nevím jestli má cenu to hledat, třeba tam vůbec nepoteče voda”, povídám.. To jakoby taťku “nakoplo”, když už ušel 4 km, tak už to místo chce teda vidět. Scházíme z červené do lesa směr vodopád, nejdříve jdeme po pěšině, pak po menší pěšině, pak hodně z kopce, pak po žádné pěšině strmě z kopce. Jako brzdu využíváme kmeny stromů. Táta se nám směje, já se malinko děsím, do čeho sem nás dostala. Jediné pozitivum, které jsem v tu chvíli slyšela,byl proud vody. Určitě tam poteče alespoň “čůrek” říkám si a snažím se nemyslet na to, že to co v podstatě jedeme po zadku dolů, budeme muset jít i nahoru (cca 100 m převýšení).

Jsme nejníže, jak jen to v danou chvíli jde a opravdu nám mezi nohama proudí potůček, jdeme proti proudu, potkáváme minivodopádek a já doufám, že to není to za čím jsme šli. Údolí se zužuje, skály se k sobě přibližují a potůček teče strměji. Jsme na místě a jsme nadšeni, jdu ještě o pár metrů po kamenech výš, abych viděla za roh a jsem ještě nadšenější. Vodopád to rozhodně je. Sice se nedává srovnávat s těmi Islandskými, ale o tom to přeci není. Užíváme si s mým parťákem výtězoslavného pocitu a hluku padající vody, které tam popravdě tolik neteklo ale i tak scenérie vodního proudu tekoucího z devítimetrové výšky již vymletým tobogánem byla úžasná.

Já si uvědomuji jak jsem výpravu podcenila, nevzala jsem ani vodu, ani tatranku a oboje chybělo. I když se mi to běžně nestává (opravdu jsem si myslela, že vycházka k vodopádu bude max na půl hodiny) jsem ponaučena a příště se to nestane. Myslím, že od této zkušenosti sebou budu brát i lano na slanění =D. Rozhodneme se nejít zpět stejnou cestou a tak zdolávám prudký kopec, kde vypadá, že už před námi někdo někdy šel. Náhle si uvědomujeme, že stoupáme na druhé straně údolí než potřebujeme. Snažíme se tedy sklesat zpět dolů k potoku, který po kluzkých balvanech přecházíme a opět jdeme divočinou strmě nahoru. Cesta je to náročná ale ne tak, jak jsem se bála. Stejně si připadám provinile, kam jsem mého taťku zatáhla. On to však bere sportovně a dobře si uvědomuje, že mě k těmto nečekaným výletům a hláškám typu: “tam se ještě podíváme, je to jen kousek”, “už tam budeme” nebo “už vyjedeme jen takový houpáček”, vychoval sám a tak mi nemůže nic moc vyčítat. (Pár rejpanců ale stejně proběhlo.)

Zrovna mi sděluje svou myšlenku, že na to, co jsme dnes vše prošli a že jsme byli i na místech, kde možná nikdy nikdo nebyl, neviděli jedinou houbu. Jen to dořekl a objevil se před ním obrovský hřib, byl tam sám.. Vzali jsme si ho domů na řízky a žádnou další houbu jsme po tomhle objevu nenašli. Asi nám ho seslala Marcebila za statečnost a za to, jak se snažíme Krušné hory poznat. Konečně přicházíme na cestu, ze které jsme sešli a vracíme se zpět k autu. Jen co nastartujeme, začne obrovský slejvák, což mě utvrzuje v tom, že v těch našich krásných lesích žijí i jiná stvoření než zvířátka, které toho mají v moci více než bychom si mohli myslet =).

 Jelikož naše vycházka trvala nakonec 4 hodiny a k tomu ten déšť, rozhodli jsme se pokračovat už rovnou zpět do Vejprt na kávu do “Milé kavárny” za naší milou mamkou.