Poustevna – nenápadný vrchol na Chomutovsku

Podzim a Krušné hory? Nejlepší kombinace. Když jsem si vzpomněl, jak mi kámoš Franta psal, že byl na vrchu Poustevna, napadlo mne vzít kolo, svačinu, Janču a vyrazit na toto ještě neznámé místo také. Cestou se stavíme i na známém „Hasáku.“

Vlak opouštíme v Málkově, kde se s námi dá do hovoru starší paní. Prý má elektrokolo a s tím je pro ni cestování snazší. Je fakt, že my už se delší dobu také zajímáme o toto téma. Nejjednodušší cesta z Málkova je po hlavní silnici, k odbočce na Blahuňov. Janina sice nerada jezdí po hlavních silnicích, ale někdy je to nejrychlejší varianta.

Když jsem naposledy tudy jel, tak u křižovatky stepovaly děvčata. Dnes už je asi na ně zima. Do Blahuňova to je pěkná jízda lesem, který už má nádherné podzimní barvy. Silnice je nová, takže krása. Za Blahuňovem se silnice více zvedá a les mizí. Severně se objevuje oblý kopec Poustevna, charakteristický dvěma stožáry na vrcholu.

Hrad Hasištejn. V podzimním hávu vypadá hezky. Jdeme dovnitř a vypadá to, že za tu dobu, co jsem tu nebyl, se nic nezměnilo. Výhled z věže je typický, hradní. Znamená to, že daleký kruhový výhled nečekejte. Pouze jižním směrem, do údolí Ohře je vidět dál, ale tam to zase kazí prunéřovské komíny. Dobře ale poznáváme Úhošť. Na ostatní strany je vidět barevný les, údolí Prunéřovského potoka a kostel ve Výsluní.

Šlapeme dál a stále do kopce. Zatím jsme vystoupali pouze o 200 výškových metrů a cca 250 jich ještě zbývá. Projíždíme Vysokou Jedli a již pozorujeme skalky ve svahu Poustevny, jestli jsou to ony, z nichž je tak pěkný výhled. Aspoň jsem to viděl v knize Krušný ráj. Tato kniha je sice tlustá, ale doporučuji ji všem milovníkům hor, pěkných fotografií a přírody. Navíc pokrývá celé území, i dokonce německou část.

V 780 m n.m., v místě, kde jsme již vysoko nad Prunéřovským údolím, vidím odbočovat lesní cestu, směrem k vrcholu. Kouknu do mobilní mapy a nakonec se tudy vydáváme. Cesta je celkem „jetelná,“ rozrytá od prasat v celé délce. Když už podle mapy a výškoměru jsme skoro na vrcholu, tak přemýšlíme, kde by mohla být cesta na výhledovou skálu. Nejprve se pouštíme po jedné vyšlapané cestě, ale bez úspěchu. Pak už ale zapínám GPS v mobilu a jdeme severozápadním směrem. Já už to chtěl vzdát, ale díky Janičce jsme nakonec tu skálu našli! Celkem jsou tu dvě samostatné skalky, ale my si vylezli jen na tu jižnější. Nejhezčí výhled je směrem na Výsluní. Za prvé je to v tuto denní dobu po sluníčku a za druhé je výhled po horách. Do údolí je také vidět. Dohlédnu dokonce až na Nechranickou přehradu a na Žatec. Když zaostřím ještě více, zahlédnu Louny. Oproti známému Hasištejnu je toto místo balzám na duši. Franta když tu byl, tak skálu nenašel, ale po našem výjezdu se sem vydal s jiným kolegou podruhé a už byl úspěšný. Takže Franzi díky za podnět k bezva výletu.

Poté jsme pokračovali po cestě a ta nás po 300 metrech dovedla k vysílačům, kdy výškoměr ukazuje 826 m n.m. Čili od stožárů 300 metrů po lesní cestě a pak se držet severozápadním směrem, kolem dvou skalek v lese.

Od oploceného areálu už vede logicky asfaltka, po níž sjíždíme na silnici a CT č. 3080. Po ní doleva se přiblížíme nad Celnou. Odsud Poustevna již nevypadá tak dominantně, jako z pánve. Pokračujeme do Hory Sv. Šebestiána, kde už jsme letos jednou spolu byli. Trio doplňoval Tomáš. Dnes pojedeme Bezručovým údolím zase zpět do nížiny. Zhruba v jedné čtvrtině je rozpadlá samota Tišina. Odsud vede cesta k Medvědímu vodopádu. Předloni jsem tu byl v únoru a zapomněl, že vodopád by mohl být zamrzlý. Také že byl. Dnes však tomu tak nebude a tak se půjdeme podívat na tento zázrak přírody.

Cesta by se dala možná jet, ale my strkáme a po chvíli zamykáme kola ke stromu, abychom zbytek došli. Místo je opravdu divočina. Skákání po kamenech a ještě jsem se nedostal tak, abych viděl vodopád celý. Jediná možnost byla zout boty a vydat se ledovým korytem. Sice by stačily 2 kroky, ale i tak to necháme radši na léto.

Na tak malém kousku jsme viděli 3 atrakce. Jedna notoricky známá, druhá absolutně neznámá a třetí také rozhodně stojí za zmínku. Největší dojem na nás udělal jednoznačně vrch Poustevna. Nejen proto, že jsme si skálu museli najít sami, ale pro svou atmosféru.

Pak už jen stačí sjet nejdelším krušnohorským údolím, Bezručovým, do Chomutova, i když už ve stínu. Jak je slunce nízko, tak nemá takový dosah. Když jízdu údolím srovnám s tím, jak jsme zde byli v létě… Prázdná cyklostezka, osvěžovny zavřené, rukavice nutností. Nejsme však žádná ořezávátka.
Pohodovým tempem jsme našlapali 36,7 km a nastoupali 587 metrů.