Před časem jsem zde zveřejnil blog nazvaný v Zemi nikoho. Mapoval část zaniklé trati Křimov – Reitzenhain, v Bezručově údolí, které trať přetíná, toho zaniklého nebo zanikajícího je ale v údolí k vidění daleko více. Proto jsem si už při minulé výpravě slíbil, že se vrátím nejenom na trať, ale alespoň do části údolí. Když jsem svůj záměr vyhlásil v hospodě, hlásilo se mi mnoho zájemců, že se mnou půjdou taky na průzkum. Dopadlo to ale tak, jak to obvykle dopadá. Z restaurace nešel nikdo, za to ale projevila zájem moje sestra, a tak jsme šli spolu. Těšili jsme se na to jak malé děti, i když v mém případě to nebude úplně přesné, jako malý kluk jsem se na žádný pěší výlet netěšil. Pěší výlety jsem si oblíbil v mnohem pozdějším věku, ale o to radši na ně dnes chodím.

Cíle cesty byly hlavně stavby, které už neslouží původnímu záměru, ale také vodopády i díla, která přežila dodnes, a odvádí svou práci i více než po sto letech od svého zbudování. Mezi zaniklé stavby tedy patří už zmíněná trať, hrad Hausberk, ten je ale od Hory svatého Šebestiána poněkud z ruky takže jsme ho pro tentokrát vynechali, zanikající Hájenka Tišina, nebo třeba i lávka přes potok kousek pod Tišinou.

Jako první se ukazuje Reitzehainská opěra železničního mostu trati Křimov – Reitzenhain. (foto autor)

Ještě projdeme pod Křimovskou opěrou a jdeme hlouběji do údolí . Obě opěry necháváme zatím bez povšimnutí, k trati se ještě vrátíme na zpáteční cestě. (foto autor)

Vodopády v Krušných horách jsou co velikosti a průtočnosti velice skromné. Největší je Kýšovický s 25m výšky a sezónním tokem vody (podzim-jaro), přes léto zpravidla vysychá. Tento, se zhruba 3m výšky a celoročním provozem, patří už mezi ty zaznamenání hodné. Trochu to zlehčuji, ale říčka Chomutovka, přes svou nevelikost, má v údolí divoký ráz a připomíná třeba zmenšenou Šumavskou Vydru.

Dalším milníkem je studánka nedaleko nad místem, kterému se říká Na Tišině. Studánku zde zbudovali turističtí nadšenci teprve nedávno. Ocenili jsme hlavně praktickou připomínku napsanou ve štítě stříšky pro sklerotické turisty, kteří by v rauši po svém napojení mohli opomenout Klíče-Mobil-Batoh. (foto autor)

Přicházíme Na Tišinu k jednomu z hlavních cílů naší výpravy – stejnojmenné hájence, které někteří znalí turisté říkají také „Pašerácká bouda“. (foto autor)

Hájenka a místo, kde je postavena, má zajímavý příběh ale, bohužel, už poněkud smutný osud. Byla postavena před více jak 100 lety městem Hora svatého Šebestiána jako služebna pro správce městského polesí a zároveň jako noclehárna pro turisty, kteří už buď nemohli, nebo si ji zvolili jako výchozí bod pro nějakou náročnější a delší výpravu. Je to opravdová samota, nejbližší obydlená místa jsou minimálně 4km daleko. (foto autor)

Přes svůj neutěšený současný stav je to krásná stavba, která si svůj osud pomalého a asi definitivního chátrání vůbec nezaslouží. Leží totiž v místě, kterých je dnes u nás už jen málo. Nejenom, že je na samotě, ale i v krásném romantickém údolí na soutoku Chomutovky a bezejmenného potoka, je na prakticky celodenním slunném místě, kousek od Medvědích vodopádů, ke kterým se také vydáme. Místo a hájenka má, alespoň pro mne, tzv. genia loci, tedy atmosféru a pocit, který nedokážeme přesně definovat a který nás k místu neustále přitahuje. (foto autor)

No, a v neposlední řadě disponuje místo Na Tišině hned sedmi strašidly. Vyskytují se zde od Třicetileté války, kdy zde rozbil tábor oddíl Švédské armády. Pravděpodobně žízeň vyhnala sedm jeho vojáků na nepovolený výlet do Hory svatého Šebestiána. Co se vlastně stalo už pověst neříká, možná se vojáci jen opili, nebo opili a poprali a někoho zranili či zabili, nicméně si tím naprosto zásadně zavařili. Jejich velitel z jejich případu udělal ten tzv. exemplární, vojáky nechal bez milosti pověsit a ještě před smrtí zohavit tím, že jim nechal uřezat nosy, které nařídil pohodit v lese. Sedm duší Švédských nešťastníků tak od té doby bloudí lesy Na tišině, prohrabává listí a hledá své nosy.

Takže pokud se Na Tišinu vypravíte někdy v noci a uslyšíte z lesa podezřelý šramot a šustot, nemusíte se hned děsit divé zvěře, jsou to jen duše Švédských vojáků pokoušející se zkompletovat svá těla.

Malý kousek pod hájenkou se nachází ústí Dieterovy štoly, která je součástí vodního díla Kamenička a byla dokončena zároveň s ní, tj. v roce 1904. (foto autor)

Je tedy na rozdíl od hájenky i po více než sto letech naprosto funkční a ve skvělém technickém stavu. Je dlouhá 1200m s převýšením 95m. Slouží k odvádění rašelinných a tedy kyselých vod, které nejsou vhodné k vodárenské úpravě na pitnou vodu, mimo vodní nádrž Kamenička. (foto autor)

Nedaleko pod ústím štoly se nachází zanikající lávka přes říčku Chomutovku. Tam jsme dnes nebyli, fotka je z doby před 1,5 rokem. Vlastně nevím, jestli tam lávka ještě je. (foto autor)

Takže obracíme a kolem Dieterovy štoly se vracíme k hájence a začínáme stoupat podél potoka k Medvědím vodopádům.

Když jste však důslední a absolvujete poslední část cesty přímo korytem po balvanech (jde to snadno), otevře se vám jejich horní a větší část. (foto autor)

Medvědí vodopády vynikají jednou zvláštností a to levotočivou zatáčkou, která není při příchodu zdola vidět a jeho menší spodní část za zatáčkou vypadá jako by voda vyvěrala přímo ze skály. (foto autor)

Když se pak vydrápete nahoru, na hřeben údolního svahu, a najdete si mezeru mezi stromy, otevře se vám pohled na údolí směrem k Chomutovu, za jasného počasí velmi pěkný. (foto autor)

V plánu bylo ještě navštívit Karlův vodopád, který ale není tak snadné najít a jelikož jsme si nebyli tak úplně jisti svou polohou, operativně jsme ho vynechali a zamířili k trati.

Původně jsme chtěli projít po traťovém svršku, ale to už dnes nelze, tak hustě je zarostlý náletovými dřevinami. Vrátili jsme se tedy do údolí a šli k bývalým mostům trati „po hlavní“. (foto autor)

Pilířový most u Hory svatého Šebestiána jsem zmapoval v minulém blogu, my jsme se tentokrát vydali dál po trati, na Reitzenhainskou stranu, kde byl druhý takový most, který sice neměl prostřední opěrný pilíř, vedl sice přes užší, zato hlubší a divočejší údolí. (foto autor)

Je mnohem více zarostlý do vegetace a vypadá mnohem více „ztracený“ než ten první takže jsem si připadal docela jako takový krušnohorský Indiana Jones, který objevuje artefakty zaniklých civilizací. Trať měla ještě jeden velký most, který byl přímo na hranicích s Německem, k němu snad někdy příště. (foto autor)

Materiál „Křimovských“ opěr mostů, zřejmě tím, že nejsou obráceny ke slunci, zůstal načervenalý. Opěry směrem do Německa jsou vyplajchované do běla. (foto autor)

Tak a tudy do vede za mostem dále do Reitzenhainu.

Zastavili jsme ještě u místa, kde trať původně přetínal jeden z celkem tří dřevěných mostů (vlaky je podjížděly), sloužil hlavně lesníkům k dopravě vytěženého dřeva. Dnes po mostu není ani památky a původní kolejiště je zasypáno kameny a zeminou aby se úvoz trati dal přejíždět. (foto autor)

No a nakonec tábořišťátko nedaleko prvního mostu. (foto autor)

Je vidět, že táborníci o něj pečují, od podzimu pod totemem přibylo něco kostí obětí a obětiště je doplněno vyřezávanými magickými figurkami pohanských božstev. Aspoň něco funguje (foto autor)

Odkaz na technický popis Dieterovy štoly

http://cs.wikipedia.org/wiki/Dieterova_%C5%A1tola

Odkaz na technický popis zaniklé trati Křimov – Reitzenhain, obsahuje také fotografie mostů z doby, kdy byly ještě celé a funkční.

http://www.zeleznice.vanovi.net/pdf/brozura.pdf

Fotografie z doby, kdy už trať nebyla provozována a byla pomalu rozkrádána a trampové na ní pořádali, pod bedlivým dohledem STB, své výlety

http://trempoviny.rajce.idnes.cz/Krusnohorska_Mrtva_trat/#

Vladimír Šťastný http://vladimirstastny.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=434549

Co by Vás mohlo zajímat