Každý má ten svůj měsíc. “Můj“ je květen. Dny se prodlužují, tmy tmoucí ubývá, sluníčka přibývá. A do toho všeho neskutečná vůně probouzející se přírody. Jen jednu chybičku si do své vlády zavedla.
Stejně tak i květen má své pranostiky. Rčení, která se snaží dávat do souvislosti určité meteorologické jevy a roční dobu, založená na dlouhodobé lidské zkušenosti, potažmo i předpověď těchto věcí. Známe jich na stovky.
Ale pouze jedna jediná, která charakterizuje počasí je opravdu pravdivá. A opakuje se s železnou pravidelností. Bohužel. To když přijdou ledoví muži Pankrác, Servác, Bonifác. A nápomocná jim je Žofie, je totiž jejich kuchařkou. Přicházejí se železnou pravidelností.
Květen dal název i poutnímu místu Květnov. Název vesnice je pravděpodobně odvozen z osobního jména Květen. Až poté se začalo složitějším vývojem používat německé i známé Quinau, dodnes se zde konají květnové procesí. Po odsunu sudetských Němců se květnovský kult přesunuje s bývalými osadníky do Trutzhainu. Dnes jsou poutě v Květnově české i německé několikrát za rok a půvabné místo ožívá.
Německá a česká verze legendy o vzniku tohoto poutního místa se poněkud liší. Jisté je, že vše začíná v polovině 14. století, kdy pastýř jménem Joseph Zein ošklivě zaklel a byl napomenut tajemným hlasem. Podle jedné verze rozhrnul křoví a našel malou sošku Panny Marie. Udiven ji vzal a odnesl domů, jenže druhý den byla Panny Maria zpátky na původním místě. A to se opakovalo několikrát. Květnovští se tedy usnesli, že pro zázračnou sošku vystaví kapli. Původně chtěli stavět dole ve vsi, avšak dřevo na stavbu přes noc zmizelo a objevilo se na místě nálezu. A tak se podvolili a kaplička vznikla na návrší.
Podle druhé verze legendy nešlo o sošku, ale obrázek a pasáček svůj nález naopak utajil, avšak chodil se denně k obrázku modlit. Vše se prozradilo, až když chlapec onemocněl a v horečce své tajemství vyzradil.
A je to vlastně i čas lásky. A já se narodil )).