Vejprty

Město Vejprty, německy Weipert, leží bezprostředně na hranicích s Německem, na pravém břehu hraničního potoku Polava a přilehlých stráních. Vejprty jsou přibližně 8 km dlouhé, ale jen 1,3 km široké. Jejich nadmořská výška se pohybuje od 648 do 846 metrů. Součástí Vejprt je také kdysi samostatné Nové Zvolání, České Hamry a Výsada. V letech 1963 -1974 patřil k Vejprtům také Černý Potok a v letech 1986-1992 Loučná a Háj.

Vejprty

Spádové oblasti :

České Hamry I Výsada I

O založení Vejprt se nedochovaly žádné doklady, jen pověst vypráví, že prý již ve 12. století stávala na staré solné stezce u přechodu přes hraniční potok hospoda. V těch místech byl někdy ve 14. století postaven hamr na železo a kolem něj vznikla postupně malá osada horníků a hutníků. Území dnešních Vejprt přešlo roku 1352 z majetku královské koruny na pány ze Šumburku, kteří zde dali hamerníkem Weyperthem vybudovat jeden ze svých hamrů. O železném hamru „weyprecht“ je první zmínka roku 1413 a roku 1427 byl zničen husity. Roku 1506 je uváděno, že Lobkovicové, tehdejší držitelé přísečnického panství, dali Janu Schneidrovi v léno pustý hamr Weyberth. Po roce 1530 je vedle tohoto hamru uváděn i železorudný důl.

Nález stříbronosné rudy v polovině 16. století v Novém Zvolání vyvolal příliv horníků z jiných revírů a vedl k intenzivnímu kutání v okolí. Roku 1570 byla po prudkém lijáku odkryta další významná žíla a na ní byl založen důl Milostivá ruka Páně. Vznikaly další doly i stoupy a koncem 16. století zde byla již taviči huť s devíti pecemi. Pozornost byla zaměřena více na stříbro než na železnou rudu. Největší rozkvět zdejšího hornictví nastal na přelomu 16. a 17. století. Přispěla k tomu nejen Majestátní listina císaře Rudolfa II., zaručující náboženskou svobodu, ale i svobody a privilegia, která Vejprty získaly. Dne 3. ledna 1607 vydal císař Rudolf II. dekret, kterým povolil všem havířům a řemeslní kům, kteří se ve Vejprtech usadí, zacházet se svým majetkem jak je jim libo. Směli také provozovat řemesla a mít městskou váhu i městské lázně. Vejprty se tedy staly horním městem, povýšeným roku 1617 na královské horní město. Z té doby je pravdě podobně i jejich městský znak. Úpadek dolování se však již nedal zastavit.

V polovině 16. století byl ve Vejprtech postaven protestantský kostel sv. Martina. Za protireformace musel protestantský farář odejít a fara i škola, která zde byla již od roku 1616, zůstaly neobsazené. Teprve roku 1642 byl kostel začleněn do katolického obvodu Přísečnice. Po uzavření kostela sv. Martina chodili ještě dlouho vejprtští protestante na bohoslužby do saské obce Cranzahl. Řada havířů však volila raději vystěhování než zřeknutí se víry. Někteří z nich se usídlili hned na druhé straně potoka a založili ves Barenstein.

Po vystavění kostela Všech svatých se z kostela sv. Martina stala hřbitovní kaple. Hřbitov byl již dávno zrušen a četné přestavby kostela zakryly jeho gotický charakter.

Třicetiletá válka dovršila úpadek zdejšího dolování. Zvláště v tzv. švédském období vojska generála Bannera Vejprty drancovala, pustošila a vypalovala. Šachty zůstaly opuštěné a zatopila je voda.

Podle berní ruly bylo ve Vejprtech roku 1654 pět pustých a 92 obývaných usedlostí. O jedné další chyběly údaje, 62 držitelů usedlostí se zabývalo jedině zemědělstvím, 24 obdělávalo půdu, ale bylo přitom také řemeslníky nebo živnostníky. Byl tu jen jeden havíř, zato 11 formanů. Složení obyvatel jasně ukazuje, že dolování se nepodařilo přes snahu státu obnovit a pro obyvatele nastaly těžké časy. Bídu aspoň trochu zmírňovalo po domácku prováděné paličkování krajek, které se sem rozšířilo ze Saska.

Na počátku 17. století se začalo ve Vejprtech rozvíjet také puškařství. Zpočátku většinou odcházeli zdejší puškaři pracovat do tzv. Faberovy hutě, patřící k Vernérovu. Teprve v době třicetileté války, kdy se vládní zakázky na pušky zvětšily, byl zde roku 1630 vybudován Hansem Bittnerem hamr na kování zbraní. V dalších letech přibývaly další kovárny, i když zpočátku se zde vyráběly jen hlavně, odesílané k dalšímu zpracování do Faberovy hutě. Výroba úplných pušek byla zde zavedena až na počátku 18. století. Roku 1734 bylo tu již tolik puškařů, že mohli vytvořit cech puškařů z Vejprt a Kovářské. Objednávky stále stoupaly, roku 1767 požadoval stát 5000 ručnic ročně.

Koncem 17. století došlo zde k širšímu průzkumu starých a zakládání nových dolů. Pro nedostatek financí na odvodňování hlubších šachet byla ale těžba brzy zastavena a po polovině 18. století zde dolování docela zaniklo.

V letech 1783 – 86 byl na místě hrázděného kostelíka z r. 1660, s dřevěnou věží uprostřed střechy, postaven farní kostel Všech svatých, přistavěný ke zděné věži z r. 1746. Ta nahradila původní dřevěnou věž. Požár roku 1827, způsobený bleskem, věž silně poškodil, takže musela být přestavěna. Další přestavba byla roku 1912, kdy byla věž zvýšena na 53 m. Původně barokní vzhled kostela byl přestavbami setřen. Roku 1994 byl kostel za značné pomoci bývalých německých obyvatel opraven.

Před kostelem stojí původní vejprtský kamenný oltář Svatého Kříže z roku 1717 a Nejsvětější Trojice z r. 1714, přenesená sem od přísečnické-ho hřbitova. Ze zaniklé Přísečnice byla do Vejprt přemístěna i socha sv. Floriána z r. 1724.

Roku 1800 byla proti kostelu postavena ještě radnice (č. p. 148/2) se znakem města na štítě. Nejsvatější Trojice z roku 1714, přenesená před kostel z Přísečnice Po skončení napoleonských válek v r. 1815 skončily i velké vládní zakázky a vejprtští puškaři měli náhle nedostatek práce. Puškařství vsak nezaniklo, přeorientovalo se na výrobu tzv. zadovek a součástek pro puškařské firmy v cizině. V roce 1887 získali ve Stýrsku zakázku na výrobu opakovaček systému Mannlicher a později dodávali spouště pro veškeré erární pušky. Byli tak úspěšní, že mohli otevírat továrny, kde kromě běžných vyráběli i luxusní zbraně. V roce 1898 zde v puškařství pracovalo až na 500 dělníků.

K dalšímu průmyslovému rozvoji pomohlo Vejprtům také otevření železnice v roce 1872, navazující na trať do Annabergu.

Vedle výroby pušek byla zde rozšířena také výroba pozamentů, tj. zdobnického zboží, již v 18. století byla otevřena továrna na pozamenty, která ale smrtí majitele zanikla. Dělníci této továrny začali potom vyrábět samostatně a rozšířili tuto výrobu do Měděnce a Loučné. Vynález spřádacího stroje na nitě počátkem 40. let znamenal obrat ve výrobě pozamentů. Několik spojených bavlněných nití bylo na tomto stroji ovinuto hedvábím nebo vlnou a pak byly na pozamentérském stavu zpracovávány nejrůznější vzory, dracounové krepiny a později, pomocí ruční práce, šňůrkové nášivky pro ozdobu dámských šatů, známé pod názvem „Gorl“. Po zavedení textilních strojů vznikla i ve Vejprtech brzy řada menších továren – v r. 1898 zde již bylo na 50 firem, vyrábějících toto zboží. Od roku 1806 se ve Vejprtech rozvinul dík Fr. Pohlovi také tkalcovský a pletařský průmysl, zaměřený hlavně na výrobu punčoch, čepců a stávkového zboží.

Rozvoj průmyslu sebou přinesl i rozvoj města. Poštovní stanici sice měly Vejprty již od roku 1782, ale poštovní úřad až od roku 1845. Městská spořitelna byla otevřena r. 1865, lékárna „U spasitele“ roku 1863, telegraf od roku 1875, telefon od roku 1894, elektrárnu a elektrické osvětlení od roku 1911. Roku 1891 byla otevřena nemocnice, jejíž výstavbu financovali bratři Pohlovi. Kolem roku 1900 měly Vejprty kromě nemocnice, ve které se 0 nemocné staraly vedle městského lékaře i řádové sestry, ještě jednoho městského lékaře a čtyři lékaře se soukromou praxí. Roku 1902 financovali bratři Pohlové také stavbu domu pro řádové sestry a v letech 1908 -1910 stavbu chorobince (později gynekologicko – porodnické oddělení a ještě později LDN).

Roku 1906 byl evangelíky postaven nad silnicí do Nového Zvolání Martinský kostelík. Je zajímavým příkladem místní sakrální secesní architektury s Částečně romantickými prvky. V letech 1907 – 8 byl na návrší nad městem vybudován tzv. Lesní hřbitov, porostlý množstvím stromů a keřů, takže vytváří dojem lesa. Na křížení hlavních cest bylo od bývalé obce Rusova přeneseno oboustranné sousoší sv. Rodiny z r. 1711. Podél kamenné hřbitovní zdi jsou luxusní, většinou umělecky vysoce hodnotné hrobky zdejších měšťanů. Ke vstupu na hřbitov byla přenesena od přísecnického hřbitova Pieta z r. 1728.

Na přelomu 19. a 20. století byly Vejprty obchodním, výrobním i kulturním centrem širokého okolí. Kromě běžných škol tu byla odborná prýmkařská škola a dvě pokračovací školy pro učně. První světová válka znamenala omezení trhů a tím i zmenšení předpokladu dalšího rozvoje.

V říjnu 1918 se přihlásilo zdejší německé obyvatelstvo k myšlence zřízení provincie Deutsch – Bóhmen, která by byla součástí německého Rakouska. Na Č5R nezávislý státní útvar Deutsch – Bohmen nemel dlouhého trvání, zanikl 16. 12. 1918.

Život české menšiny, která se tu postupně po válce vytvářela, se zpočátku soustřeďoval kolem odboru Národní jednoty severočeské, založené zde v listopadu 1922. V září 1925 byla otevřena menšinová Česká škola, r. 1928 česká mateřská škola, r. 1933 byl založen odbor Klubu čsl. turistů a v listopadu odbočka chomutovského Sokola.

Na začátku 30. let byly Vejprty již opět kvetoucím průmyslovým městem s bohatým společenským životem. Po roce 1945 byly zdejší výnosné puškařské závody zkonfiskovány a obnovit slávu vejprtského puškařství se již nepodařilo. Výměna obyvatel situaci značně ztížila a nepomohlo ani to, že Vejprty byly v letech 1945 -1948 okresním městem. K 1. 1. 1949 byl okres zrušen a město připojeno k okresu Karlovy Vary – okolí, u kterého zůstalo až do reorganizace v roce 1960.Po 2. etapě znárodňování byly podniky, které měly dosud národní správu, začleňovány do národních podniků ve vnitrozemí, což téměř vždy znamenalo jejich zánik. Začátkem 50. let byly ale také těm Němcům, kteří tu zůstali, vráceny domky, ve kterých bydleli. Pak přišel březen 1952 a podél státní hranice bylo zřízeno 100 – 200 m široké pásmo, do kterého byl vstup zakázán a 7 továren i 53 domků muselo tam být zbořeno. V březnu 1960 pak bylo zbouráno 115 budov a neobydlených domků. V následujících letech přibyly další demolice.

Po počátečních potížích se tu opět začal rozvíjet průmysl, i když jiný než dříve – např. pobočka ašského podniku TOSTA, vyrábějící domácí oblečení, podnik, vyrábějící luxusní papírové krabice, nebo výroba součástek pro klarinety v pobočce kraslického podniku AMATI atp.

V poválečných Vejprtech docházelo také k novým výstavbám – např. roku 1961 bylo otevřeno nové interní oddělení nemocnice a po roce 1965 došlo i k větší výstavbě bytů a obchodní sítě.

Po roce 1989 se situace zase změnila. Otevřením hraničního přechodu pro chodce v roce 1991 podstatně vzrostl turistický ruch, vyrostla řada pohostinství a nových obchodů, byly otevřeny směnárny a objevili se i vietnamští stánkaři. Železniční most byl zrekonstruován a 1. října 1994 zahájen trvalý provoz železničního hraničního přejezdu.
Každá doba má kromě kladů i své zápory. Ve Vejprtech např. neproběhla privatizace zrovna zdařile. Ve většině podniků, pokud byly vůbec zaplaceny, nebyla výroba obnovena, objekty chátrají a nezaměstnanost stoupá. Objekt podniku TOSTA byl uzavřen, textilní výrobu převzala firma TRICOTA FASHION s. r. o., výrobu papíru se snaží udržet firma Linx s. r. o. a závod AMATI byl zrušen. Také nemocnice musela být roku 1999 uzavřena a zůstaly jen ambulance a záchranná služba. Nové pracovní příležitosti poskytují firmy Kóstler – výroba doplňků pro automobilový průmysl a firma K+M, zabývající se renovací starého nábytku.

Zdroj: Zdena Bittnerová : Obce chomutovského okresu